
Navštivte Eshop našeho portalu Euromedicina.cz a přesvěčte se sami o zajímavých cenách naší litaratury...
Navštivte Eshop našeho portalu Euromedicina.cz a přesvěčte se sami o zajímavých cenách naší litaratury...
Zapomenuté umění jíst - I.část
David Horák1.6.2007
Fast food ?
Od 50. let, kdy ženy odcházejí do zaměstnání budovat socialismus už jim tolik sil na vaření nezbývalo. Navíc se rozmohly závodní kuchyně, které se svými hliníkovými příbory, tlustými skleničkami a tácy páchnoucí levnou desinfekcí – o kvalitě hnědých omáček nemluvě – jídlo masově degradovaly. „Ale protože ho měli předplacené, lidé se tam pokaždé najedli, ať už dostali cokoliv. Večer se pak žena nesnažila dělat teplou večeři s tím, že přeci všichni ten den teplé jídlo už měli,“ říká Jiřina Šiklová.
Pestrá strava je nejlepší
David Horák1.6.2007
Kultura stravování se za poslední desítky let výrazně proměnila. Za první republiky bývalo zvykem, aby se celá rodina prakticky každý den scházela u společné večeře. „Byl tu do jisté míry kult rodiny, a rozšířená praxe ženské domácnosti, kdy ženy byly celý den doma a vařily,“ říká socioložka Jiřina Šiklová (72) . Vrcholem stolovacího rituálu byl v její rodině sobotní oběd, který ani jako osmnáctiletá snad nikdy nevynechala. „Měl svá pravidla. Bylo třeba samozřejmé, že poslední zachovalý talíř z původního krásného servisu dostával můj tatínek,“ vzpomíná Jiřina Šiklová.

Po roce 1989 rituál rodinného stolování oslabuje stav, kdy „nikdo nemá čas.“ „Moje dcera zachovává rodinný oběd alespoň v sobotu nebo v neděli, její kluci si z toho ale dělají legraci a říkají ‚maminka je exot‘,“ krčí rameny Šiklová. Domácí kuchyni samozřejmě dnes také konkuruje stále se rozšiřující zástup pizzerií, fast foodů a dalších restaurací všech kategorií. „Všimněte si, kolik lidí vás dnes pozve na večeři. To nebývalo. Kdysi v 60. letech se mi jeden Čech, který chtěl emigrovat do Kanady, svěřil: ‘Já se tam neožením, protože nebudu mít peníze na to, abych aspoň 5x pozval holku do restaurace než si s ní vlezu do postele‘. Tomu jsem tenkrát nerozuměla, říkala jsem si – proč s ní potřebuje chodit do restaurace?,“ vzpomíná socioložka. „V tom je rozdělený svět. Zatímco 80 % lidí na planetě jí jen pro to, aby přežilo, zbývající část využívá i dalších možností, které jsou s jídlem spojené. Včetně té ukázat, jak drahé menu si mohou dovolit.“

K úpadku pravidelných obědů dnes dále přispívá to, co bychom mohli nazvat „bagetovým efektem“. Přijímáme za svůj model z anglosaského světa nejíst přes den nic velkého a kupujeme si raději jen něco rychlého k zakousnutí, protože máme obavu, že po klasickém jídle by se dostavila únava. „Lidé kolem mě dnes často říkají „teď když se najíme, tak už nic nevymyslíme‘,“ všimla si Jiřina Šiklová.
Převzato z přílohy Pátek LN